Píšu odpověď jako samostatný příspěvek, protože Daliborův srpnový článek už trochu zapadl. Odpověď se nakonec ukázala být trochu delší.
Ahoj Dalibore,
na tvém pocitu účinku skupinové praxe se zcela shoduji. Princip rezonance, synergického efektu a využívání úrovně "zkušenějšího" pro mnohem rychlejší pochopení principu, esence, tj. de facto opět jakési energetické předání, je věc zcela nepochybná.
S tím ale souvisí i to, že tenhle princip se dá uplatňovat nejen mezi praktikujícími, kteří provádějí konkrétní dzogčhenové praxe předané Namkhai Norbu rinpočhem. Tenhle princip je obecný. A existuje řada lidí, kteří mohou být pro konkrétního jedince v jeho konkrétní fázi cesty tím nejlepším učitelem. Praxe může nabývat řady podob i "neinstitucionalizovaně". Když jsem byl skoro celý srpen jako dobrovolník na jedné belgické biofarmě, tak jsem tamějšího majitele propojil s učitelem SMS a profesorem z Venezuely, Eliasem Caprilesem. Ukázalo se totiž, že navzdory odlišné terminologii se oba v základních věcech mimořádně shodují a došlo mi, že bude užitečné, když tito dva lidé budou navzájem o sobě vědět.
Půl roku práce na zahradě a pozorování přírodního cyklu zrození, stárnutí, umírání a znovuzrození mně naučilo víc než předtím rok práce na pozici finančního poradce a k tomu po večerech občasného provádění meditačních praxí. Každý potřebujeme od života určité lekce, abychom pochopili, co je důležité. Pro toho, kdo už má dost zkušeností (ať už z tohoto života nebo snad z nějaké dřívější doby) opravdu stačí jen to, že přijde mistr a řekne nějaké zásadní sdělení, v jehož důsledku se okamžitě vytvoří to nezničitelné pouto vadžry, nejsilnější zanícení pro duchovní praxi etc. etc. Protože tam opravdu nastalo to nejzazší pochopení toho, že je pošetilé usilovat o cokoli jiného, připoutávat se k čemukoli složenému/nestálému, a tento náhled je stabilní. (Pro ty ostatní pak přicházejí na řadu "tvrdší" zkušenosti.)
Ale to je hodně radikální řez, který s celým vnímaným světem provádí reductio ad absurdum, po které "hory již nejsou horami a řeky řekami"... a pak pokud tahle krizová fáze neskončí v Bohnicích, tak je pak snad možná i ta reintegrace, kdy hory jsou opět horami a řeky řekami.
Myslíš, že všichni praktikující v komunitě dzogčhenu si plně prošli tímto abyssem? Ten je přitom podle mě nevyhnutelným, jinak bude nejvyšší útočiště stále jen konstruktem v mysli a mysl tak bude jen dál zakrývat skutečnost, že ve skutečnosti se těžiště pozornosti nachází dál v tom složeném/pomíjivém. Dokud člověk nespadne na tu skluzavku dolů/domů, tak jakákoli duchovní praxe má jen ten účinek, že pozvedá vědomí do možná "vyšších sfér", ale pořád vyšších sfér samsáry. Zaměnit takové prožitky za smysl cesty je celkem častým jevem. Paradoxně i ty "společné praxe/meditace/whatever" mohou pomáhat tomu, aby se dál protrahovala křeč úsilí o povznášení se do vyšších duchovních světů.
To, že poté, co „tahouni“ brněnských společných praxí, jakým byl třeba Pavel nebo Andrej, tohle v Brně přestali dělat, a že se vlastně rozpadla struktura pravidelných praxí, tance, etc., vede k užitečnému poučení, jehož smysl se motá kolem pojmu „zodpovědnost za sebe, svoji energii“ atd. To, že totiž zkraje se všichni cítí skvěle, protože celou skupinu energeticky drží někdo „nejsilnější“, je bezva na začátku, stejně tak jako bylo bezva na začátku výcviku Carlose Castanedy, že ho don Juan cpal durmanem a futroval do něho svou energii, aby přiměl k posunu jeho bod spojení. Ale postupně je potřeba tu zodpovědnost za svou energii vracet na žáka. Prvním krokem k tomu je dát ochutnat, jaké to je bez „supportu“. Přeneseně, v téhle fázi je teď brněnská sangha :-) Co bude dál je na nás.
Díky moc za sharing tvých pocitů a připomenutí toho, co by mělo být důležité. Já mám sice v tomhle semestru školu často do 8 večer a někdy dokonce do půl desáté, ale pokud mi to okolnosti dovolí, rád se rád zúčastním společných praxí nebo případně se hostování ganapúdži/jiných praxí/rozprav sám ujmu. Využívat toho synergického efektu/výtahu je fakt užitečné a „ekonomické“.
Žádné komentáře:
Okomentovat